Problém ruských menšin v Kazachstánu

Jedním z největších problémů ve vzájemných vztazích mezi Ruskem a Kazachstánem je situace kolem ruských menšin na území Kazachstánu. Kořeny tohoto problému sahají do dob SSSR, jelikož v té době žilo na území Kazachstánu přibližně 38% obyvatel ruské národnosti a to především podél vzájemných hranic. V současné době tato menšina tvoří 5 – 6 % z celkového počtu obyvat Kazachstánu, tedy přes 400 tisíc obyvatel. Problém ruských menšin hodně ovlivňuje vztah mezi zeměmi a často býva zdrojem napětí. Reliéf, kterým prochází hranice mezi státy, netvoří žádné přírodní překážky - je tvořen rovnou stepí a když se tato hranice po rozpadu SSSR tvořila, nastala situace, kdy se spousta Kazachů prakticky ocitla na území Ruska. Bylo to především v okolí Astrachaně, Omsku a Orenburgu. Zřejmě to ale velké problémy nezpůsobilo, jelikož nikdy nebyly zaznamenány nějaké tendence k separatismu. Větší problém nastal u ruského obyvatelstva na území nově vzniklého nezávislého Kazachstánu. Rusko ale ve své zahraniční politice tuto problematiku vnínalo vcelku pozitivně. Rusko svoje zájmy mohlo prosazovat v těch regionech, které považovalo za svou sféru vlivu. Boris Jelcin v roce 1992 uvedl, že Rusko bude svou zahraniční politiku orientovat, tak aby ochraňovalo zájmy svých menšin na neruském území.

Vzájemné spory se začaly objevovat už s jedním z prvních zákonů samostatného Kazachstánu. Kazaština byla ustanovena úředním jazykem a ruština byla postavena do role mezietnického jazyka. Rusku se to samozřejmě nelíbilo. Považovalo to za projev diskriminace. V Kazachstánu pak začaly vznikat různé organizace a spolky, které byly vytvářeny kazachstánskými Rusy. Většinou měly neformální charakter. Tyto organizace ale měly svůj vlastní program a při místních volbách sponzorovaly své kandidáty. Do těchto organizací můžeme třeba zařadit Organizaci pro autonomii východního Kazachstánu a Jednotu. V roce 1994 rozhodl prezident Nazarbayev přestěhovat hlavní město z Almaty do Astany. Oficiální důvody tohoto projektu byly: nevhodná poloha Almaty, která leží na hranicích s Čínou. Navíc Almata leží z geologického hlediska v nestabilní oblasti, kde bylo předvídáno několik zemětřesení v průběhu dalších let. Dalším důvodem bylo to, že je Almata přelidněná. Ovšem ten hlavní a neoficiální důvod stěhovnání bylo úsilí zvýšit vliv kazašského etnika v především rusky obydlených oblastech a změnit demografickou situaci. V té době se Astana jmenoval ještě Akmola. Rusové ale Akmola překádali jako „bílý hrob“, kdežto úřední púřeklad byl „bílá hojnost“. Nazarbayev tedy nechal přejmenovat Akmolu na Astanu (kazašský výraz pro hlavní město).

Velké rodíly v obyvatelstvu byly také z profesního hlediska. Kazaši byli zaměstnáváni především na nekvalifikovaných postech (průmysl) a v chovu zvířat (zemědělství). Po získání nezávislosti fungovala v kazachstánu politika preferování kazašského národa. Kazachům se dostávla takových výsad, jako možnost dosáhnou vyššího vzdělání, snadnější přístup do státní správy. Začali obsazovat vysoké posty v politice, státní správě a administrativních orgánech. Kazaši v roce 1985 tvořili přibližně 40%. Tomu ale neodpovídal poměr Kazachů a Rusů na vysokých pozicích ve státní správe, který byl 1:1. V roce 1989 podíl obyvatel nekazašské národnosti na těchto pozicích činil 49,7%, v roce 1992 41,5% a v roce 1994 již jen 25%. Dalšími problémy, které narušovaly rusko-kazachstánské vzathy byly snahy Kazachstánu o vytvoření národního státu. Přitom v oficiální prohlášeních byl nazýván jako multietnický stát. Rusové ale jako národní stát Kazachstán v žádném případě nebrali a navíc jej obvňovali z přijímání diskriminačních zákonů o jazyce, občanství.

I když se situace kolem ruských menšin může zdát vyhrocená, nikdy nedošlo k významnějším ozbrojeným střetům mezi etniky a žádná masová separatistická hnutí se zde nevyskytovala. Vzniklo pár politických organizací, které nabádaly k separatistickým aktivitám, avšak tyto organizace se nesetkávaly s podporou ruskojazyčného obyvatelstva – to bylo většinou víceméně politicky pasivní. Jedním z největších problémů ve vzájemných vztazích je otázka jazyka. Jak bylo zmíněno výše, kazaština byla uznána úředním jazykem a ruština pouze jakýmsi mezietnickým jazykem. Jako oficiální jazyk byla ruština uznána v roce 1995. Ruský jazyk přesto dominoval a obecně byl mnohem víc rozšířený než kazašský. I když byla úředním jazykem kazaština, mnoho Kazachů dodnes kazašsky neumí a za svůj rodný jazyk považují ruštinu. Přesto na školách ubývalo hodin ruštiny,ale i tak ruský jazyk na školách v roce 1994 dominoval a v roce 1997 se stále ještě 49% žáků učilo v ruském jazyce, přičemž početně kazašská mládež převyšovala ruskou 80% sdělovacích prostředků do roku 1997 používalo ruský jazyk. V kazachstánu také došlo k masivnímu přejmenovávání ulic, vesnic a měst z ruštiny do kazaštiny. Například Alma-Ata byla přejmenována na Almaty, což prý více odpovídalo normám ruského jazyka. V roce 1999 začal fungovat program cíleného a státními orgány podporovaného zviditelnění kazašského jazyka v občanském životě. Rusky však nadále běžně hovoří téměř veškeré obyvatelstvo země.

Komentář:

Vzájemné rusko-kazachstánské jsou ovlivňovány taky problematikou ruských menšin. Vliv na vztahy mezi zeměmi bude ve větší míře negativní. Už uznání kazaštiny úředním jazykem, i když většina obyvtel mluví rusky se zdálo být docela diskriminačním krokem. Proto není divu že se to Rusku a jeho menšinám v Kazachstánu nelíbilo. Na druhou stranu k tomu měl Kazachstán své právo. Jako nezávislý stát si přece nemusí nechat diktovat cizí politiku. A navíc to byl celkem logický krok. Každý stát má své specifické znaky, mezi něž patří i jazyk. Takže pokud chtěl Kazachstán vytvořit národní stát, měl uznat kazaštinu jako svůj jazyk, což se taky stalo. Otázkou zůstává zda to nebyl unáhlený krok a jestli to nemohlo pár let počkat. S početnou ruskou menšinou se Kazachstán dostal do patové situace. Jako samostaný stát chtěl samozřejmě posilovat svou národní identitu, ale na druhou stranu tyto kroky vedly k tomu, že si Rusové právem připadali diskriminovaní. Omezovat jazyk tak početné menšiny, navíc když se stále používá i mezi ostatními etniky diskriminací opravdu zavání. Vztahy mezi Rusy a Kazachy, ale nenabývají nenávistných rozměrů a nevykazují nějaký ostřejší charakter, ve srovnání s jinými etnickými konflikty. Každopádně můžeme říct, i když vztahy nejsou vyloženě vyhrocené, tak v určité míře vztahy obou států ovlivňují. Jelikož Rusko s Kazachstánem jsou velmi významní partneři, musí být ruská menšina v zohledňována v kazašské politice.

Zdroje:

Sevinç Alkan Özcan: THE NEW MINORITIES IN THE POST-SOVIET SPACE: RUSSIANS IN KAZAKHSTAN-FROM HEGEMONIC POWER TO STATUS OF MINORITY.[online].[cit.2008-11-21]. http://www.obiv.org.tr/2003/AVRASYA/SOzcan.pdf

Directions in the ethnic politics of Kazakhstan: Concession, compromise, or catastrophe?.[online].[cit.2008-11-21].http://findarticles.com/p/articles/mi_qa3821/is_199804/ai_n8785068/pg_1?tag=artBody;col1

World Directory of Minorities.[online].[cit.2008-11-21].
http://www.minorityrights.org/?lid=2359&tmpl=printpage

Kazachstán: Základní informace o teritoriu.[online].[cit.2008-11-21].
http://www.businessinfo.cz/cz/sti/kazachstan-zakladni-informace-o-teritoriu/1/1001279/

Sebastien Peyrouse:The Russian minority in Central Asia: Migration, Politics and Language.[online].[cit.2008-11-21].www.wilsoncenter.org/topics/pubs/OP297.pdf

Middle East Studies Series.[online].[cit.2008-11-21].http://www.ide.go.jp/English/Publish/Mes/51.html